02.09.10

Informace k inscenaci Fidlovačka aneb Kde domov můj?

Fidlovačka
byl původně ševcovský nástroj k vyhlazování kůže. Šlo vlastně jen o kus oblého tvrdšího dřeva, silnějšího uprostřed než při okrajích, kterým se, podobně jako válečkem, kůže tzv. fidlovala ...

Podle nástroje dostala název jarní ševcovská slavnost, která se konala v Nuselském údolí první středu po Velikonocích.V cechovní místnosti nuselských ševců ozdobili březový stromek kyticí z jarních květin, stužkami přivázali fidlovačku a také velkou, dutou maketu ševcovského kopyta, do něhož umístili kopyta menší. V den slavnosti se časně ráno před cechovní místností začali členové cechu řadit do průvodu, který  procházel pražskými ulicemi za výskotu, zpěvu a hudby a pak se vrátil s davem Pražanů na Nuselskou louku, kde již čekali lidé z Nuslí a blízkého i vzdáleného okolí. Ozdobený stromek potom mládenci zarazili do země a z velkého kopyta vysypali na bílý šátek malá kopýtka - a nejbližší dav se tomuto ,,rojení kopyt" smál. Tím byla slavnost zahájena a potom se zpívalo, tancovalo a jedlo. Účinkovali tu různí komedianti, cirkusáci, jarmarečníci, byly tu kolotoče, houpačky a spousta dalších atrakcí.
Fidlovačka coby česká lidová veselice byla umělecky inspirativním a využívaným obrazem, Tylova pražská lokální fraška představuje  však bezesporu nejslavnější zpracování. Poprvé byla uvedena
21. prosince 1834 při odpoledním přestavení ve Stavovském divadle a sám Tyl v ní vystupoval v roli literáta Hvězdoleského. Píseň slepého houslisty Mareše přednesl basista Karel Strakatý.
Tleskalo se. Lidé volali. Bylo jasné, že hra promluvila k srdcím diváků. Publikum vyvolávalo herce i autory. Když se Tyl se Škroupem vraceli do šaten , stiskli si ruce. "Vyhrála to hudba", řekl Tyl. ".Jednou to celé přepíšu, aby byl text hoden vaší hudby". "Mohl bych tu hudbu zkomponovat bez vás?", usmál se Škorup. Režisér Štěpánek se tvářil, jako by všechna ta sláva patřila jemu a jako by především jemu bylo zač děkovat."Nemáme vyhráno." , řekl však svým starostlivým způsobem. "Neslyšeli jste, jak některé lóže syčeli?" "Nač by se mohli Němci zlobit?", podvil se Tyl. "Vysmívali jsme se Čechům, kteří rádi němčí.", uvažoval Štěpánek. "Mohlo by se to brát jako urážka? Profesor Müller se prý zle mračil." "Všem se člověk nezachová.",rozpřáhl Tyl paže. - "Ale profesor Müller přednáší přece na univerzitě a je to rozumný člověk. To on dal návrh, aby se na Dobytčím trhu vysázely aleje." Štěpánek se podíval na Tyla, který dosud vězel v kostýmu Hvězdoleského a řekl: "Máte zrovna takové kalhoty, jako nosí pan profesor. Nikdy nevíte, co se kritika dotkne..."
                                                (František Kožík - Píseň nejdražší)

Nepříznivá předpověď se bohužel naplnila. Profesor Müller otiskl v listu Bohemia recenzi, v níž  se staví proti myšlence, kterou špatně pochopil, totiž že je hanbou nemluvit v Praze česky. Ostrá kritika přicházela i z dalších stran. Fidlovačka se dočkala jediné reprízy 11. ledna 1835, při které Tyl vystoupil v roli Kozelky. Návštěva i ohlas byly mnohem slabší než při premiéře. Úspěch měl opět výstup Karla Strakatého. Ten sám s ní začal vystupovat při dalších příležitostech. Píseň se šířila v nejrůznějších úpravách i parafrázích - jak instrumentálních, tak vokálních, ale i textových. (Za jejího zpěvu vznikaly za první světové války i zahraniční legie.) Dílo jako celek si ale potřebnou přízeň nezískalo.Tylově hře byla vytýkána řemeslná neobratnost, naivita i sentimentalismus a pomalu upadala v zapomnění.
   Po třiaosmdesáti letech od prvního uvedení, v těžké době, kterou přinesla první světová válka, přichází   v Městském divadle na Královských Vinohradech K. H. Hilar s nápadem Tylovu Fidlovačku obnovit. Režii svěřil Františku Hlavatému a na jevišti se objevili například Václav Vydra, Bohuš Zakopal či Anna Zelenková, Marešovu píseň zazpíval Jan Ternus. Premiéra proběhla 9. června 1917.
Zvedl se bouřlivý  potlesk, trval, zaplavil celé hlediště, rozléhal se daleko na náměstí. Utišil se teprve, když Nedbal znovu zdvihl taktovku a orchestr nápěv opakoval; jenž tentokrát místo jednoho hlasu zpívalo celé shromáždění, celé divadlo. Lidé plakali a utírali si oči.  Rozlehl se nový potlesk - a neutichl ani když už byla spuštěna železná opona. obecenstvo neodcházelo ze svých míst a dožadovalo se nového opakování. Teprve když předstoupil ředitel Fuksa a rozechvělým hlasem poděkoval za všechny účinkující, počali se diváci pomalu rozcházet.(...) Fidlovačka, která se za Tylova života mohla hrát jen dvakrát, dosáhla v Praze sedmdesáti repríz. Musel přijít tak mocný otřes jako světová válka, aby v ní veřejnost objevila své češství.                                       (František Kožík - Píseň nejdražší)

Josef Kajetán Tyl
Narodil se 4.2.1808 v Kutné Hoře, už od roku 1829 je hercem u kočovné společnosti Karla Hilmery, kde s přáteli provozoval české hry. V Praze se natrvalo usadil roku 1831 a brzy se stal osobností reprezentující mladou generaci, připravenou zaujmout v zemi místo intelektuální elity.  Ve Stavovském divadle působil jako herec, překladatel a autor dramat. Mezi léty 1834-37 řídil ochotnickou skupinu Kajetánského divadla, která významným způsobem pozdvihla inscenační i interpretační úroveň českých her a přispěla k formování českého hereckého stylu.Do popředí pražské české kultury se Tyl dostal jako redaktor Pospíšilova beletristického časopisu  Květy (1833-45), počátkem 40. let vytvořil čtenářsky náročnější revue Vlastimil.
Tylova proslulost v pražských vlasteneckých kruzích vrcholila polovině 40. let, kdy za román  Poslední Čech dostal cenu Matice české, a byl oslavován jako „miláček národa". Příkrá kritika tohoto díla od K. H. Borovského pak znamenala strmý pád. Poté co byl zbaven redakce Květů, začal vydávat autorský časopis Pražský posel a čtenářská popularita se vrátila. Díky tomu byl J.K.Tyl zvolen v revolučním kvasu poslancem za říšský sněm. V dubnu 1846 byl rovněž jmenován dramaturgem českých her Stavovského divadla.  Za působení v této funkci vznikla většina Tylových her - smluvní povinnost vložit za sezonu do repertoáru  dva své kusy a šest přeložených zpravidla vysoko překračoval.V roce 1851, kdy došlo k rozpuštění českého souboru Stavovského divadla, J.K.Tyl založil z herců novou společnost a jelikož z politických důvodů nedostal divadelní koncesi, provozoval kočovné divadlo na koncese cizí. Zemřel na cestách s divadlem,  11.7.1856 v Plzni.

Jiří Havelka (1980)
Režisér, autor a herec, narozen v Jihlavě, žijící a tvořící převážně v Praze. DAMU, obor Režie alternativního a loutkového divadla, absolvoval v roce 2002 v ateliéru Jana Schmida. Už na škole na sebe upozornil originálním divadelním jazykem v „černobílé" inscenaci Pan Nula (2001), o zakladateli české kinematografie Janu Kříženeckém a generační „retro" výpovědí o dětství v 80. letech v inscenaci 1203 aneb Není mi smutno (2002, divácká cena festivalu Zlomvaz). Svou divadelní práci od začátku zaměřuje na improvizaci, a to především řízenou kolektivní improvizaci jako metodu tvorby originálních autorských inscenací. Jeho hry často leží na pomezí činoherního a alternativního až pohybového divadla. Není proto divu, že nejvíce je spojen s pražským Studiem Ypsilon, kde s generačně spřízněnou částí souboru vytvořit řadu tematicky navazujících autorských inscenací, z nichž největší pozornost vzbudilo originální divadlo o divadle Drama v kostce (2005, Cena divadelních novin) a novinka Kam vítr tam pláž (2008), kde přenáší windsurfing na jeviště. Kromě toho v Ypsilonce uvedl např. osobitou dramatizaci románu Alfreda Jarryho Nadsamec (2006), kombinující osudy autora a jím stvořeného monstra. V rámci doktorandského studia a částečného pracovního úvazku na DAMU vytvořil se studenty jejich absolventská představení, např. jakýsi trenažér reality v inscenaci Člověče, zkus to! (2006, Cena časopisu Reflex) nebo Velmi společenské tance (2008, nominace na Cenu divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo). Permutačním opakováním jedné banální situace vznikla v Dejvickém divadle Černá díra (2007, 1. - 3. místo v anketě Inscenace roku) a v HaDivadle zdivadelněním Einsteinovy Teorie relativity Indián v ohrožení (2008). V tomto roce získal cenu Alfreda Radoka v kategorii Talent roku. Režíroval také několik mezinárodních projektů, např. českoněmecký EXIT 89 (2008) pro Divadlo Archa nebo několik českokanadských projektů zahrnujících účast indiánských herců. Je členem nezávislého divadelní spolku VOSTO5, se kterým se kromě autorských inscenací (Karavan Evropa) věnuje především totální jevištní improvizaci.