NĚKOLIK POZNÁMEK K FIDLOVAČCE ...

(zpracováno podle: E. Kohák:Domov a dálava)

„Kdo umí bytostně mluvit, protože umí mlčet, nebude mít k mluvení rozmanité náměty, jen to Jedno, a najde si čas k mluvení i čas k mlčení, ...všichni pak budou mluvit o tom jednom...v pozdravech kolemjdoucích budou zaznívat narážky na to jedno...Jenom tlachání má nesrovnatelně víc, co probrat." , píše S. Kierkegaard. A Praha měla skutečně své Jedno, o kterém bylo možné bytostně mluvit i bytostně mlčet, téma komunikační, otázku kódu, otázku jazyka. V tom Jednom byla totiž Praha beznadějně rozpolcena, víc: existovalo tu cosi jako jazykový (tedy komunikační) apartheid. Byla to věc, o níž se bytostně mlčelo. Vyšší vrstvy o ní nepotřebovaly mluvit, mluvily německy a považovaly to za samozřejmost, takže dokonce i ti z jejich příslušníků, kteří cítíli vlastenecky a česky, si nedovedli představit, že by favorizovaným jazykem těch, kteří němčinu ovládají nebyla němčina. (Abychm nechodili daleko nezapomeňme, že i Škroup takto zřejmě smýšlel, děti vychovával německy a dokonce i partituru Fidlovačky zakončil německým přípisem a datem.) Pro tyto vrstvy tu tedy neexistoval žádný problém.  Problém tu nebyl vlastně ani pro ty druhé, pro příslušníky nižších tříd, protože ti zas německy neuměli, problém byl pro ně spíš v tom, že byli všestranně znevýhodňováni, ale to s sebou život nižších stavů nesl tak jako tak od nepaměti. A tak bylo možné na toto téma dále mlčet, případně nezávazně tlachat (což je i případ spíše jen roztomilé hříčky Štěpánkova Čecha a Němce.)
Bytostně promluvil  o tomto Jednom - osmnáct let před Fidlovačkou - teprve Bernard Bolzano: Nejsou snad v této zemi páni a vznešení, bohatci a statkáři, všichni jen buď Němci nebo cizozemci nebo poněmčenci připočítávaní k Němcům, protože se už dávno zřekli českého jazyka a mravu? A česky mluvící část národa nežije tu snad veskrz v politováníhodné chudobě a porobě? A co je nejodpornější a co musí pobuřovat nejvíce: nebyli jim všude za představené dáni jen Němci nebo poněmčenci, lidé, kteří jejich řeči nerozumějí nebo rozumět nechtějí, kteří jejich stížnosti a žaloby, žádosti a prosby, a hlavně důvody, o které se opírají, oceniti nedovedou nebo i nechtí? Lidé, kteří je nepovažují vůbec za sobě rovné...? Můžete se pak diviti, že v našem národě nemůže duch pospolitosti nemůže vůbec vzniknouti? Že tu Čech a Němec nepostupují nikdy rádi pospolu? Že sebou navzájem opovrhují, že se pomíjejí, že se nenávidí? ...řešení je podle Bolzana v aktivním vytváření bilingválního území,kde každý Čech umí německy a každý Němec česky, zejména pak je nejsvětější povinností každého, jejž tu osud učinil v kterémkoli oboru představeným, znáti řeč svých podřízených... za necelá dvě století ( Klára: Bolzano psal svůj spis r. 1816 - není to tedy právě teď?!) zmizelo by mezi oběma kmeny vlasti naší všechno záští.

(zpracováno podle: I. Osolsobě: Tylova a Škroupova operetta aperta)

Právě do takového období vstupuje se svou tvorbou a vlasteneckým úsilím Josef Kajetán Tyl.
Tyl patřil ke generaci třicátých let která souhlasila s tímto hnutím a chtěla je podporovat, nadšeně, podle svých možností, všelijak. Nebyl jenom divadelníkem, jak víte, ale psal prózy, redigoval časopisy, organizoval společenské zábavy, bály, výlety, chtěl zřídit českou kočovnou společnost, prostě hledal podle svých možností různé cesty, jak toto hnutí posílit a urychlit, posunout je dopředu.
(...) byl to theaterdichter - dramatik angažovaný divadlem, psal, musel psát i podle smlouvy, psal kus za kusem. Ale byl to talent, umělec.  Za národního obrození bylo třeba vytvořit kulturu literární, divadelní a dělalo ji mnoho lidí. Kdekdo se ucházel o to, aby pro divadlo psal, ale opravdových talentů bylo málo.
(...) byl to člověk, který pracoval v divadle za pár šupů, který měl těžkou existenci. Jeho rodina měla několik členů, honoráře žádné nebo minimální; pracoval v divadle a přitom se zajímal - to je vážné, co povím - o všechno, o co se zajímali jeho diváci. Bylo to národní hnutí, rozvoj české řeči, národní uvědomění, byla to sociální otázka, formace měšťanstva, vznik proletariátu, byla to otázka židovská, otázka emigrace, vždyť mnoho lidí v tu dobu mizelo někam do světa... Prostě celkem špatný herec, živořící umělec, theterdichter pražského českého divadla, které se nota bene hrálo jen odpoledne, o nedělích a svátcích. On prostě to všechno reflektoval. Zajímala ho také česká minulost, představa ideálního panovníka, dějinná koncepce česká, to všechno - řekněte mi nějakého českého dramatika další doby, který by měl tak široký záběr k těm podstatným otázkám vlastně nejenom domácího, ale i zahraničního světa. Politik a dramatik v něm srůstal. Naplno si to uvědomuji na FIDLOVAČCE.  Považuji ji z hlediska vývoje české společnosti za nejdůležitější hru našeho národního obrození, i když už ji dneska málokdy hrajeme a nepatří k jeho špičkovým výkonům. Když se Tyl v polovině 30. let, bylo mu asi pětadvacet, rozhodoval napsat hru ze současnosti, napsal lokální frašku o tom, jak se v Praze němčí a že by bylo dobře, aby Češi mluvili česky. Ani větou se zde nedotýká Němců, ale ani jinde. To je také pozoruhodné. Ale jde mu o rozvoj českého etnika,  českého obyvatelstva, a to za všech okolností. Tedy i proti těm poněmčelým Čechům. Ve chvíli, kdy se rozbíhalo národní hnutí, si uvědomil, že je důležité, aby Praha, centrum české národnosti, hlavní město tohoto procesu, který se rozvíjel, bylo české. Také se obrátil na diváky  divadla a řekl jim: nestyďte se mluvit česky, važte si české řeči, mluvte česky. A nedotýká se přitom nikterak jiných menšin u nás.  Ale nejen to. On také, a snad opravdu jako první, nahlas - otevřeně - řekl, že Čechy jsou náš domov. V té písni Kde domov můj?

(Fr. Černý o J.K.Tylovi, Sympozium Plzeň 2006)

• Profil hry FIDLOVAČKA aneb Kde domov můj?