03.11.09

Rozhovor M. Stropnického pro Lidové noviny

Rozhovor Jany Machalické s Martinem Stropnickým o nové inscenaci DnV Zkouška orchestru

Felliniho film je obraz naší doby

České divadlo již před časem zasáhla vlna jevištních adaptací filmových děl. Zatím posledním pokusem tohoto druhu je Felliniho Zkouška orchestru, snímek z roku 1978. V Divadle na Vinohradech jej podle vlastního překladu a scénáře režíruje Martin Stropnický. Premiéra se koná 22. října.

* LN Proč jste si vybral právě Zkoušku orchestru?

Když jsem kdysi viděl stejnojmenný Felliniho film, byl to pro mě divácký zážitek, na který se nezapomíná. A pak, po mnoha letech, když jsem ten film zahlédl ve výloze za 99 korun, skoro mě to pobouřilo. Za to nepořídíte ani pizzu! Pustil jsem si ho s trochou obav, jestli mě po tak dlouhé době nezklame. Naopak. A tak vzniklo pokušení zkusit to s Orchestrem na jevišti.

* LN Z čeho jste při své adaptaci vyšel a jak vznikala?

Původně jsem předlohu nabídl jednomu renomovanému režisérovi. Líbila se mu, ale po půl roce nepřinesl ani řádku. Tak jsem se rozhodl pustit se do toho sám. Zkouška orchestru byla několikrát inscenována na italských jevištích, vím také o jednom nastudování ve Švýcarsku. Znamenalo to pro mě, že látka je životaschopná. Tím ale mnohá úskalí pouze začala. Měl jsem k dispozici českou titulkovanou verzi a originál. Brzy bylo jasné, že musím vyjít z původní italské verze. Do titulků se toho mnoho nevejde. Začal jsem si originál překládat. Z útržků dialogů a nadhozených témat pak vznikaly dialogy nové.

* LN Psal jste s představou konkrétních herců?

Měl jsem tu výhodu, že jsem od počátku měl pohromadě téměř celé herecké obsazení. Mohl jsem tedy psát na tělo. Ve scénáři jsou citáty některých našich herců, ale třeba i část dialogu, který kdysi vedl Miloš Kopecký s jednou stranickou „posilou" souboru. Jistá blízkost hereckého a muzikantského prostředí takový postup umožňovala.

* LN Film je až filozofickou úvahou, podobenstvím a také je dobově ukotvený. Jak jste si s tím poradil?

Jak se vypořádat s tématem bylo pochopitelně zásadní. Film vznikl koncem sedmdesátých let a nutně odrážel tehdejší bouřlivou italskou realitu. Když jsem ho viděl teď, od prvního okamžiku mně připadal jako metaforický obraz naší poněkud tápající chaotické a nedospělé demokracie. Takže: žádné filozofování, ale konkrétní střet a řada zásadních otázek. Kde jsou hranice svobody? Jaká je naše individuální odpovědnost za ni? Jak skloubit zájem jedince a celku? Existuje svoboda v řádu? A kde končí řád a začíná „neřád"?

* LN Pro divadlo je tu výhodná jednota času místa a děje, ale nebojíte se, že právě toho „děje", respektive konkrétní dramatický příběh, přes nějž lze vést výpověď, tam přece jenom chybí ?

Ve filmu se má, jak známo, mluvit, až když nelze situaci vyjádřit obrazem. Navíc pracuje Fellini především s detailním snímáním tváří, převážně neherců. To na jevišti možné není. Přesto jsem přesvědčený, že předloha má svůj dějový i vývojový potenciál. Ten jsem se v divadelní verzi pokusil doplnit, rozvést a maximálně využít. Muzikanti se scházejí ke zkoušce ve staré kapli, ve které probíhá adaptace. Stejně jako hudba sama i toto prostředí je jakýmsi azylem, kam se uchylují před zmatečným světem. Všichni sem přinášejí své strasti, sny, nenaplněné ambice, slabosti, velikášství, selhání, sebeklamy. To vše v atmosféře jakési všeobjímající svobody. Ani ta však nezabrání zneužívání hráčů vedením orchestru. Orchestr, tato tragikomická smečka podivínů, je následně konfrontován s dirigentem, který je rozporuplným ztělesněním vůdčí úlohy a řádu. Bylo by ale scestné, kdyby inscenace přemoudřele šermovala ukazovákem a nabízela všeplatné recepty. Snažil jsem se Felliniho myšlení zůstat důsledně věrný v mnohém ohledu. Za všechny uvedu nutnost klást otázky, nikoli poskytovat odpovědi a pak nebát se směšnosti lidských tragédií.

* LN Co vás definitivně přesvědčilo, že Zkouška orchestru v takovém pojetí obstojí na jevišti?

Já samozřejmě nevím, jestli obstojí. To rozhodnou diváci. Mohu dát na svůj instinkt, tvrdě pracovat a pak už zbývá jen modlení. Víte, já jsem do toho šel i z jiného důvodu. O Vinohradském se často říká, že je to soubor televizních hvězd. To může evokovat i představy o jisté nadřazenosti, snad i pýše. Chtěl bych tím představením dokázat, že ty zmiňované „hvězdy" jsou dnes schopny podřídit se celku a v malých rolích sloužit s invencí společnému dílu.

* LN Film je poměrně lidnatý. Znamená to, že jste obsadil celý soubor, nebo jak jste tento požadavek vyřešil?

Ta inscenace je nesmírně náročná v mnohém ohledu. Od scénografie přes technické zvládnutí hudební zkoušky až po tu zásadní okolnost, jak nakládat s hereckým detailem ve velkém prostoru Vinohradského divadla. A téměř třicet postav opravdu není málo. Navíc jsou téměř permanentně na jevišti! S trochou nadsázky lze říct, že v hlavní roli je druhý plán. Zkoušení bylo proto titánským úsilím. Mohu však za sebe i všechny zúčastněné říct, že jsme tomu dali maximum.

***

Film na scéně

Zkouška orchestru Příběh vzpoury hudebníků proti autoritativnímu dirigentovi se odehrává ve více rovinách. Jde o filozofickou úvahu o stavu světa a společnosti, která je pojednaná v typicky felliniovském duchu.

                                                                 JANA MACHALICKÁ

• Profil hry Zkouška orchestru